Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ukazatelé většinou směrují do stran

16. 7. 2014

 

Stalo se, že jsem přečetla povídku "Bar Pelikán" od K. J. Fowlerové a na stránkách časopisu věnovala pozornost i komentáři překladatelky Jitky Cardové. V žádném ohledu nejsem vybavena pro tvorbu recenze, chci uvést jen jednou větou - s většinou ve zmíněném komentáři souhlasím a jako čtenáře mně na jednu stranu potěšilo, jak dobře je povídka napsaná, na druhou stranu mi vnitřně vadil dojem, že mnou, coby čtenářem, autorka po celou dobu vypravování manipuluje. Nečetla jsem dříve nic s takovým manipulačním potenciálem a proto mě to překvapilo a uvázlo mi to v paměti.

A "náhodou" se mi před pár dny dostalo do ruky pět let staré číslo tehdejší Ikarie s povídkou stejné autorky, Nebulou ověnčené "Co jsem neviděla".

A tak jsem si přečetla i to.

Po tomto čtenářském "výkonu" mne přepadlo puzení, jehož výsledkem je, nikoli překvapivě, tento text.

Většinově se v obou povídkách o fantastiku nejedná. V podstatě tam vůbec není. Jsou tam lidé, situace, pozemské prostředí. Prostředí povídky "Bar Pelikán" odpovídá dnešku, povídka "Co jsem neviděla" se odehrává na začátku minulého století, kdy jede vědecká výprava do jižní Afriky a loví gorily.

Znáte ukazatele, většinou směrují do stran. Do různých stran a jejich směry mají různá odůvodnění.

Současná doba ztrácí kontury. Je to snad znamení, že stojí na rozcestí? Řečeno lakonicky: "To se nikdy hned nepozná, to se pojmenuje vždy až později."

Většinově vnímáme současnost koherentní, nerozdrobenou, pouze s minimálními odchylkami v rámci lokální historie. Naše současnost zahrnuje vše, co máme za sebou, a vše, co k nám proudí. Takže naše současnost (většinově) zahrnuje nějaké ty americké filmy, pop-kulturu, politiku EU, hipstery, biolid, zchudlé důchodce, nálety jehovistů a podomních prodejců, nové technologie, informace a nejrůznější memy, potravinové skandály, čínské zboží, větší volnost mravů, přetrvávající a obrozující se hodnoty (třeba rozhlas nebo pohlednice), ale i přetrvávající fenomény nulové či záporné hodnoty (korupce, špatná životospráva) a mnoho dalšího. (Pozn. editora: Jedná se o výčet se snahou o humorný pohled. Aplikujte na své smysly pouze po poradě se svým psychologem.)

Každý je jinačí a ke každému proudí něco jiného, nebo spíše jiná skladba fenoménů, ale utvářejí určitý koherentní proud. Individuální a lokální odlišnosti v rámci tzv. západní společnosti jsou relativně velmi malé, pocházejí jen z toho zmíněného "co máme za sebou".

Pak je spousta míst na planetě, kde je současnost jiná. Indie, sibiřská tajga nebo třeba Rio de Janeiro. A museli bychom být nespoutané krve dobrodruhů-cestovatelů-antropologů, kteří se na ta místa vypraví a poznají tam život na dřeň. A to je pak změní a jejich současnost už je jiná než byla dřív.

Jsem velmi umírněný ekoterorista a nemyslím, že je naše současnost zlá. Zlou jí dělají chyby, kterých se na ní lidé dopouští z důvodu, že mají přespřílišnou volnost - odpovědnost z toho plynoucí nejsou ochotni přijmout a nebo je to nikdo nenaučil, nebo jsou příliš horliví, nebo se jim dostalo málo lásky, nebo ještě z dalších důvodů, nicméně činí je někdy vědomě, ale častěji nevědomky.

Je to přeci to nejlepší, že máme svobodné prostředí, kde si člověk může zvolit, z jakých složek se bude skládat proud jeho současnosti.

Uvnitř světa je mnoho světů – to není legrácka, ale nebezpečná pravda. Na úrovni, o které se zmiňuje tento článek, si můžeme představit relativně pevně ohraničené subsystémy, které jsou světy samy pro sebe. Indie je klasickým příkladem, ale i ta Sibiř je takovým typem subsystému světa lidí.

Pokud bychom věřili na mentální energii, mohli bychom si představit, že třeba zakřivuje prostor a utváří určité pole, kde je proud současnosti jiný. (Nebo bychom si mohli představit nějakou jinou zábavnou hovadinu.)

Stojíme-li tedy před ukazateli, které se rozbíhají do stran, volíme si podle toho, co očekáváme, co chceme, co musíme, nebo co si myslíme, že musíme...

Kde je science-fiction dnes? Někteří si myslí, že to vědí. Já si myslím, že to nikdy nelze říci, že lze jen říci, kde byla před pár lety. Ten paradox jsem už zmínila, lidi málokdy vědí, kde nyní jsou a jak jsou na tom.

Retrospektiva je zpravidla objektivnější.

Lidé tedy v současnosti hledají v mnoha ohledech jen náznaky fantastiky v nejrůznějších dílech a jsou s tím spokojeni. Povídky K. J. Fowlerové, skvěle napsané, jsou věnčeny cenami z oblasti SF a přitom je na nich jen "pel" fantastiky, objektivním okem na nich v podstatě nic z fantastiky není. Jsou tam situace, které nenastaly. A mohly se stát? Teoreticky ano. Žádná nová technologie, mimozemšťan či paralelní dějiny. Tak co je na tom fantastické?

Nejspíš pojetí, jakým se nazírá pointa. Něco ze závěru, který má trochu snový a neurčitý charakter. Příběh aktivuje myšlenky z pole fantastiky přímo ve čtenáři. A to dnes stačí.

Jestli se dnes tvoří nějaké nové odnože SF, které snad budou jednou i ve USA uznávány za skutečné umění a ne jen jako pokleslá zábava, kdo ví. Čtenáři fantastiky si ale dnes už evidentně osvojili velmi vytříbený způsob nahlížení věcí a vnímání předloženého materiálu. Připadá mi to skoro až na hranici magického myšlení, do kterého jsme ochotni "přepnout", když čteme fantastiku.

Možná tento "druh" fantastiky přiláká ke SF nové čtenáře. A těch starých je dost, takže klasika z pera jiných autorů nestrádá.

A pokud jste dočetli až sem, je mi velikým potěšením. Téměř jsem vystřílela svůj slovní zásobník. Možná jsem zasáhla nějaký terč, na který jsem nemířila. A možná taky ne. Co je lepší?

 

S úctou Vaše

 

LadyKopřivA

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář