Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příběhy s hloupým koncem

7. 11. 2014

Jaký by byl bez nich svět, to se nikdy nedozvíme. Jsou tu a vždy budou – příběhy s hloupým koncem, promarněné nebo trapné příběhy. Někdy jsou jen hloupé, jindy hořké, někdy je nám z nich až nevolno. Zná je každý, kdo vnímá lineární čas v našem světě.

Jejich vznik je určen chvílí, kdy se věci začnou řetězit nějakým divným způsobem. Nejenže se vyvíjí neblaze, ale jsou marně ukončeny, nazdařbůh, do prázdna. Není žádný zřetelný způsob je ukončit jinak, protože se o to hlavní aktéři nesnaží. Nikdo se nestará. Věci tak jsou, odezní a zůstane jen hořká pachuť hloupého příběhu.

Takové příběhy přežívají v literatuře i ve filmu, ale nejvíce znepokojivé jsou v životech lidí. V lidech, kteří je řešit chtěli, zanechávají zranění. Ti, kteří dění nechali odplynout, zablokovali konec, zničili věci a nedali je popořádku – ti zprvu nic nepocítí. Ale po čase se jim to různým způsobem vymstí.

 

Na bystrém prameni se usadila Žába. Pramen zeslábl, až z něj zbyla jen stružka. Voda se zkalila a začala páchnout. Krajina okolo potoka zmírala. Kdo se z vody napil, onemocněl. Pradleny dole po proudu nadávaly, bědovaly a nakonec šly prát prádlo jinam.

Pták chtěl mít největší Hnízdo ze všech. Stavěl celé léto, ničeho si nevšímal, nejedl a nepil. Ostatní mu velké a krásné Hnízdo velmi záviděli. Nakonec to vypadalo, že opravdu bude největší. Ale než ho mohl Pták dokončit, zemřel vyčerpáním. Ležel mrtev v Hnízdě, když zavál podzimní vítr. Větev se pod vahou Hnízda zlomila, Hnízdo spadlo na zem a rozbilo se.

Opice si přála mít vlastní strom, který ponese zlaté ovoce. Jednou našla takový strom, ale byl vyvrácený vichřicí a zmíral. Ležel tu ale jeden ořech. Strom řekl Opici, aby si jej vzala, zasadila ho u vody na bezpečném místě a starala se o ně. Pak z něj vyroste nový strom a dá Opici plody. Opice měla radost a vzala si ořech s sebou. Ve větvích na ni zavolaly ostatní z tlupy, Opice běžela za nimi a zahodila ořech. Spadl mezi kamení a vyschl.

 

Tři příběhy nám poslouží a Žáby, Ptáci ani Opice se hněvat nebudou. Dobře vědí, že v příběhu může být každý Žábou, Ptákem nebo Opicí. Nebo kýmkoli jiným. Každý.

Příběh s hloupým koncem nám může, i když to tak nevypadá, v něčem pomoci, ale jen pokud je vnímáno i to, co není přímo napsáno.

Žádný příběh nezačíná začátkem a nekončí koncem. Vždy je něco, co bylo předtím, a něco bude i po tom. Každý to ví nějak sám od sebe, jen se na to občas pozapomene. Obvykle se to pak připomíná slovy, jako:  „...ale to už je zas jiné vypravování.“

Když nám má podobný příběh přinést poučení, podíváme se, co kdo udělal v příběhu neblahého, že tak hloupě končí. Co proti tomu mohlo být učiněno? Koho mám požádat o radu nebo o pomoc? Čeho se mám vyvarovat? Nejsem jako ta Opice, co zahodí tak vzácný ořech? Byla její touha opravdová? A ta moje? Kam mě může dovést? A tomu podobně. Je potřeba se správně ptát.

Jen tak může být i hloupě končícím příběhem řečeno to Podstatné. Jinak ne. Jinak je to jen prostě příběh s hloupým koncem. Jen ztráta času.

Už jste jistě poznali, proč někteří protagonisté z třech příběhů mají pojmenování s velkým počátečním písmenem. Něco z příběhu je vždy to Podstatné. A jak jsou lidé různí, může být pro někoho to Podstatné i jinde v příběhu. Pak tu může být i Strom anebo Pramen s velkým písmenem.

Slověk se může udřít podobně jako Pták z příběhu. Stejně jako Strom dát cosi cenného marnotratné Opici. A mnoho lidí, kteří než aby se podívali k Prameni, jestli tam nesedí Žába, jdou s hubatými řečmi jinam a nechají špínu špínou.

Jak bylo napsáno dřív, není žádný zřetelný způsob příběh ukončit jinak, protože se o to hlavní aktéři nesnaží – to platí hlavně v životních příbězích. Hloupě končící příběhy v životě někdy způsobují ostatní – a my jen přihlížíme, a jindy je zas způsobujeme my a ostatní se dívají. Společné je, že jiné řešení není v tu chvíli patrné.

Jediná možnost, jak napravit ony hloupé konce, je začít o příbězích přemýšlet jinak. Je zřejmé, že je to mnohem těžší udělat, než říci nebo napsat. Obnáší to poznání (často odporně chutnající) a je k tomu nutná vůle, odhodlání. Je nutno chtít něco udělat lépe.

V jiném druhu příběhů jdou věci špatně i přes všechnu práci, vůli i odhodlání, a také zprvu nevidíme jiné řešení. Ale… to už je zas jiné vypravování.

Když jde příběh s hloupým koncem znovu otevřít a má-li už člověk zmíněné poznání, může příběh napravit. A nejde-li otevřít, napraví se (aspoň částečně) tím, že člověk hluboce pozná, co bylo příčinou hloupého konce. S tímto poznáním nejde jen poučení, ale i pokora, smíření a odpuštění. Jinak to není hluboké poznání.

Je silně rozšířenou chybou, že poznání příběhu spočívá pouze v poučení. To je náš nejsvrchnější obal, kterého se příběh dotýká. Ale co je jen na povrchu, to se snadno setře. Příběh by měl proniknout hlouběji. Být s pokorou přijat. Člověk se smíří s tím, že aktéři jednali nesprávně. Že udělali chyby a že i on sám chyby udělal a dělá. Odpustí a plně prožije poznání příběhu i jeho poučení, které bylo nejdřív na povrchu – a tím jej vpustí dovnitř. A to je to Podstatné.

 

S úctou Vaše

 

LadyKopřivA

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář