Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kdy je housenka motýlem?

Pochybnosti. Znepokojení a dusivá chvíle. Začátek něčeho nového.

Je tolik věcí, u kterých neznám onu chvíli – přesnou chvíli začátku nového.

Kdy je housenka motýlem?

 

Housenka je motýlem od začátku. Housenka nikdy není jen housenkou, vždycky je i motýlem. Ale jen pokud se to podaří, je to nakonec vidět.

Zrak lidí je omezen. Zrak očí je povrchní a přesto tak těžko postradatelný smysl.

Zrak vnitřního oka je pronikavý smysl, drtící pravdou poznání. Všechno ve vesmíru je protivné prázdné prázdnotě. Všechno ve vesmíru ve skutečnosti nenávidí prázdnotu, protože se prázdné prázdnoty bojí. Zrak vnitřního oka je proměnlivý, nestálý, těkavý a děsivý smysl.

Motýl se nalézá už v kukle. Motýl je housenka, která se v kukle rozpustí a znovu poskládá do jiného těla.

Dnes i víme, že motýl a housenka mají tutéž DNA.

Nyní, na úsvitu skutečné civilizace, mnozí lidé dokážou opustit zaostalou představu, že zvířata jsou mechanicky se pohybující naučeně reagující věci. Dokážou naopak myšlenkově přijmout možnost, že zvíře poslouchá zvláštní druh vnitřní moudrosti, aniž ji musí (chtít) pochopit (Rozložit a znovu složit – jak to jen funguje?). Je takové, jaké je.

 

Housenka pozná svůj čas a zakuklí se. Kukla je praktickým ochranným balem a zároveň je příprava kukly rituálem, vedoucím k proměně. Když housenka pozná svůj čas, ví, že se stane něco podstatného, a to je pro ni jistě stresující. Housenka nemusí rozumět tomu, jak se to stane. Je to její součástí. Zachová se tak jak má. Snad ale nevěříte tomu, že by v tu chvíli neměla ponětí, že se odehraje něco pro ni významného?

Tím není řečeno, že není nutné věci zkoumat.

 

Mozek člověka, jistě to víte, je – podobně jako šnek – zatočený do sebe. Obsahuje nejstarší části, které jsme zdědili od plazů, přes novější svačí až k rozměrným předním lalokům. V mozku se potkávají dvě síly, emoční a rozumová, a tyto dvě síly jsou si velmi nepodobné.

Emoční složka je stará a zpřístupňuje nám možnost empatického kontaktu se starými vzorci, které spojují živé bytosti na planetě. Tato metoda ale v naší kultuře bývá rozvíjena jen zřídka. Její zapojení do plošné výuky mladých bytostí chybí. Mám tím na mysli něco jiného, než schopnost existovat v kolektivu či sociální návyky. Těmto dovednostem děti mají možnost se učit, ale jak vyspívají, vplouvají do jednotvárného světa, centrovaného na rozum. Staré vzorce, které jsou jim od narození přirozeně známy, zapadnou, a nejenže zůstávají nevyužity, ale člověk jim už bez cvičení neporozumí. Proběhne puberta a období, kdy člověk něco hledá, netuší co, pak cosi najde, myslí, že je to to, co hledal, pak z různých důvodů hledá dál anebo hledat přestane a začne zapškávat… Když hledá dál, nachází možnosti duchovního rozvoje a vrací se k tomu starému, co před pubertou zapadlo a dál se rozvíjelo jen velmi pomalu a skrytě.

Nastupuje dlouhou cestu obnovy a mnohdy nachází sílu tvoření i zmaru nebo toho, který požírá sám sebe. Nepodstatno zda muž či žena (možná jen z toho pohledu, že tuto sílu muž a žena najdou každý jinak či jinde) – mohou ji nalézt oba.

 

Rozumová stránka je evolučně novější a je tedy takovým malým rebelem. Lidé s vysokým inteligenčním kvocientem mívají různé druhy psychických nestabilit. Pravděpodobně právě z toho důvodu, že koexistence vysokého IQ a starých vzorců je náročná. Roli pak hraje také prostředí a společnost, v níž se formuje daná osobnost.

Je třeba emoční složku, takovou jak ji člověk pozná v raném dětství, pevně zakořenit a podpořit, aby synergeticky působila při rozvoji rozumu člověka a bylo možno s ní snadněji pracovat a rozumět jí. Že to bude fungovat, zatím nebylo experimentálně ověřeno – protože dnešní situace naší společnosti je jedním velkým sociálním experimentem. Nelze, než to vyzkoušet.

 

Nezapomínejme, že duchovní cesta není vázána na náboženství.

 

S úctou Vaše

 

LadyKopřivA

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář