☼LadyKopřivA☼

Možná máte také nějaké „pole neorané“ ve spektru věcí, kterými by měl být moderní člověk vzdělán. Každého baví něco jiného. Ale co když máme obor, který nás nudí, který obcházíme po špičkách s maskou ignorance, a přitom by se nám kolikrát hodilo se v něm trochu vyznat?

U mě to vždy byl ve škole dějepis. Moje znalosti byly takříkajíc mizivé, naučila jsem se jen na písemky a druhý den vše zmizelo :) Jistě, něco zůstalo, ale v podstatě to nemělo žádný význam. Celkem dost mě to mrzelo, jelikož jsem v životě zvyklá, pokud řeknu A, říci i B – a s ohledem na tento princip vnímám historii jako kontext dneška, ať už je nedávná anebo vzdálená. Vlastně zpětně musím říct, že mě to mrzelo víc, než jsem si přiznávala.

Nyní jsem třetím rokem na umělecké škole. Mohu se ohlédnout a zkonstatovat, že kontakt žáka s uměleckým kontextem naší potažmo evropské historie byl v mém případě na ZŠ i gymnáziu minimální a cokoli jiného než systematický. Tedy, pokud jste se tedy nerozhodli umění studovat a nebyli na škole, která se na umění zaměřuje. A já? Všichni se mě ptali, jestli tou cestou půjdu, a já jsem odmítala s tím, že se nechci živit uměním :) Musím se usmát, jak je život zvláštní. Ani postgraduální studium měnové politiky, mnou téměř dokončené, mě neodklonilo do dostatečné vzdálenosti na to, aby si mě tvůrčí činnost nepřitáhla zpět.

Tedy díky uměleckému řemeslu třetím rokem studuji dějiny umění. Vedlejším produktem této mojí činnosti je zjištění, že mám znenadání v podstatě přehled v rámci dějepisných osnov. Bez námahy. Data sice vím jen orientačně a zdaleka si nepamatuju všechny panovníky, ale mám kontinuální přehled o různých dějinných událostech v Evropě. Např. jako zázrakem nebyl problém poučit se o Přemyslovcích a jejich době prostřednictvím studia textů souvisejících s výmalbou znojemské rotundy sv. Kateřiny tím způsobem, že mi to dává smysl. Na rozdíl od skrumáže jmen a dat, psaných kdysi do sešitů.

Tady se asi sluší říct, že studuju hodně nad plán a ráda si přečtu i různé texty, které s probíranou látkou souvisí jen okrajově, a taky vyhledávám dokumentární snímky. Přístup ke studiu je individuální. Zatímco, blahé paměti, můj strejda, vyučený instalatér, se mi kdysi svěřil, že toužil být ze školy co nejdřív pryč, já jsem opačný typ člověka. A vše má rub i líc, na to nelze zapomenout. Vlastně se nemohu ztotožnit se známým „studuji ráda“. Musím to dělat, protože pokud tak nečiním, cítím určitý nespecifický druh bolesti. Je to nutkání a hlad, který nelze nasytit. A je ubíjejícím faktem, že v důsledku samo o sobě to neznamená nic, pokud získaným znalostem nedáte přidanou hodnotu (a jestli hádáte, že mám zrovna nyní jednu z mnoha forem vnitřní krize tvůrčího člověka, hádáte správně *schovává obličej do dlaní, sprostě kleje, a pak pokračuje ve psaní*).

Mnozí dnešní autoři – a zvláště je to rozšířené u amerických autorů textů o seberozvoji – pracují s jevem hraničícím s trivialitou či banálností, aby na jeho základě vytvářeli poměrně rozsáhlé množství „prázdného“ obsahu. Má to svůj význam, protože člověk často pochopí věci a principy až na určitém příkladu. Má to ale také své limity, a domnívám se, že tento příspěvek už svého limitu dosáhl – jelikož vždy podezírám své čtenáře z bystrosti.

Tedy, co to nějak shrnout? Pokud se vám nedaří zorientovat v nějakém obsahu, na nějakém místě nebo v nějaké situaci, může to znamenat i skutečnost, že se na to z nějakého důvodu díváte nepříliš praktickým způsobem. Takže to nemusí být ani vaší vinou ani vinou daného obsahu, místa či situace.

Děkuji za čas věnovaný tomuto textu,

a přeji vám hezký start do nového roku a hodně tvůrčího elánu :)

☼LK☼

P. S. Zájemcům o výtvarné umění doporučuji shlédnout pěkně udělaný nový dokument ČT o životě a díle Josefa Mánesa.