☼LadyKopřivA☼

Existence příběhů a mýtů je pravděpodobně stará jako lidstvo samo. Dnešní moderní příběhy mají předky ve starobylých příbězích a ty nejspíš měly svoje předky v příbězích vyprávěných u prvních ohňů. Základní motivy a archetypy se proplétají a všechno už bylo někdy dříve řečeno a vymyšleno. Možná stokrát nebo i vícekrát. Jádro zůstává, balast se mění.

A mění se i poplatně době. A jakou nyní máme dobu? Zaměřím se na naše evropské prostředí.

Vnímala jsem v 90. letech jistý povšechný optimismus. Lidé viděli pokroky v nových technologiích, které jim rok od roku víc usnadňovaly práci, cestování a komunikaci. Podívejte se na ideály a náboj optimismu Star Treku z těch let. Copak by to dnes příslověčný seriálový divák chtěl?

S událostmi první dekády nového tisíciletí lidé zcyničtěli, valnou měrou přestali věřit v ideály a začali zpochybňovat nejrůznější prvky příběhu jejich společnosti. Ty dobré, ale i ty špatné.

Mám teorii o podivné moci tohoto zpochybňování. Už jsem viděla několik velmi chytrých lidí, kteří této moci podlehli. Pochybovat je správné, ale zpochybňovat vše je cesta do pekel. Podivná síla relativnosti světa, počitků a činů lidi oslepuje, dává jim zdání všeznalosti a nakonec je ovládne.

Existují totiž nezpochybnitelné věci.

Staré příběhy v sobě obsahují určité struktury, které jsou od běžné reality odlišné. Jsou odlišné záměrně, protože příběhy mají být obecně platné a zachovávat určité principy. Pokud člověk však není naučen rozeznat tu tenkou hranici mezi pravidly reality a prapůvodním světem příběhů, tato pravidla často začně vnímat samostatně, vytrhne je z kontextu, a pak ucítí potřebu je narušovat, protože pokládá jedny ze zásadních otázek současnosti: „Proč to musí být zrovan takhle? Proč to nemůže být jinak?“

Problém západní lidské společnosti je, že neumí zachovávat pozici středu. Vnímám tento problém pohledem historické zkušenosti velmi bolestně – pro lidi i celou společnost. Vývoj zpravidla pokračuje jedním směrem, až je tak extrémní, že vyvolá odpovídající reakci (revoltu, revoluci). Ta posléze vede k tomu, že se vývoj dá jiným směrem, dokud opět nedosáhne hranice společenské únosnosti. Až tragické události přimějí vůdčí skupinu, aby byl vývoj opět upraven.

Snaha o multikulturní společnost a extrémní korektnost je jednou z dnešních sil působících ve společnosti. Nakolik tyto síly pramení zevnitř společnosti – či jsou vnucené zvenčí – je otázkou. Nicméně, žádný civilizovaný člověk asi nemůže popřít, že základem civilizovanosti je svoboda, kterou užívám a dávám i druhým – do té míry, kam až sahá svoboda moje.

Pozoruji, že extrémní korektnost (kterou osobně nedodržuji) se brzy zahubí sama. Dosahuje již patetických extrémů, směšností a absurdit - zdravý rozum pohodlně najde její slabé místo.

Multikulturalita je víc houževnatá, protože je daleko více opodstatněnitelná. Jenže přesvědčení, že tím, že budu tolerantní vůči osobě, která je ze svého nejhlubšího přesvědčení netolerantní, naučí tuto osobu také toleranci, je základním popřením principů lidské povahy jako takové. To je pojmenování problému, který s aplikací tolerantního přístupu máme. V bezpečí a tolerantní může být jednotlivec jen k tolerantním lidem, v opačném případě je jeho pozice v ohrožení.

Změna přístupu musí vycházet zevnitř netolerantní společnosti, od jednotlivců, a toho lze dosáhnout jen celospolečenským přerodem za příznivých podmínek.

Takový přerod se v Evorpě odehrál např. v době renesance. Zde nefiguruje žádný „dobrý příklad z vnější“, pouze pozitivní synchronicita vůdčích osobností, ekonomické a politické situace. Rozvoj vědy, toho světla lidské společnosti, našel živnou půdu a příhodné podmínky. Není však účelem tohoto povrchního článku rozebírat možnosti obrody netoleratních společenství.

A není pravdou, že máme pouze dva extrémy – toleranci a xenofobii. Existuje také střed, jakým je přístup neutrální, rezervovaný a ostražitý. Pokud se někdo pokusil o definování takového středového přístupu, učinil záslužnou věc. V současné době tomu však brání již zmíněné vyžadování korektnosti.

Archetypy a realita – dvě úrovně jednoho světa

 „Proč by nemohl být skřet hodný? Proč by měl být zlý jen proto, že je to skřet? A proč musí být ošklivý? Uděláme z padoucha hrdinu.“

Připomíná vám to něco? Včera mě to teprrrve trrrklo. Tyto „proměněné“ role v polsední době zcela zaplavily zábavní průmysl a ty původní už skoro nevidíme – nezastírám, že to byla prvotní pohnutka k napsání tohoto článku.

Ono není donekonečna kde brát různé náměty na příběhy. A přitom diváci chtějí stále nové. Tak co s tím? Vytrhnout staré vzorce z kontextu a popřít je – jak snadné. A je to špatné?

Nemyslím si, že je na tom něco špatného. Ostatně to jako autor sama dělám. Je tu ale pár podstatností:

Dělám to vědomě a rozumím tomu, proč byla pravidla předtím stanovena jinak. Proč je zlý skřet ošklivý – jednoduše proto, abychom poznali, že je zlý. Je to součást jeho archetypu. Jestliže ho proměním v hrdinu, který se vzepřel své, řekněme, žánrové determinaci, přechází pod jiný archetyp. Zárověň důvěřuji tomu, že tomuto principu rozumí i čtenář. Můj příběh si také nedělá nároky na to, že je ikonický. Je pro zábavu a poučení, ale nemapuje pravou hloubku moudrosti starých příběhů. Předpokládám totiž, že se s touto hloubkou již čtenář setkal – prostřednictvím pohádek a vyprávění. Že porozuměl původním pravidlům a jejich rozdílu od reality. Třeba tomu, že zlí lidé vůbec nemusí být oškliví a naopak hodní nemuseli pobrat mnoho krásy.

Dětem se dnes nabízí přehršel zábavných příběhů. Část z nich je orientovaná kontra původní pravidla. Ostatně, kdo by nemiloval Shreka?

Pokud se tím děti naučí posuzovat druhé nikoli podle původu a podoby, ale podle toho, jestli jsou dobří či špatní – je to skvělá věc. Mohou ale snadno přijít k tomu podivnému dojmu, že původní pravdila jsou zbytečná a omezující. Tento dojem je ale hluboce mylný. Původní pravidla neříkají nic o realitě našeho dneška, ale hovoří o principech řádu a souvislostí. Není možné je chápat jako návod pro žití v reálném světě – jsou návodem k porozumění vztahů lidí a jevů na primární, archetypální úrovni.

Touto úrovní míním tak základní věci, jako: Co je vůbec vztah jako takový, co znamená znamení a proč se lidi od sebe liší, proč je důležitý předěl v čase a proč je bolestný a co to vůbec je ten čas a jestli je důležitý. Co je dobré a co je špatné. Co lze zpochybnit – a co nikdy zpochybnit nelze.

Tato úroveň je následně zpracovávána i v „přidružených“ příbězích ze zábavního průmyslu, kam se řadí i moje příběhy. Ale divák či čtenář už ví, že skřet je škaredý proto, aby všichni poznali, že je to skřet. A až tepreve potom z něj můžeme udělat romantického hrdinu.

Za zamyšlení a komentáře děkuji,

Vaše

☼LK☼