10 vět o novoplatónismu
Téma mi bylo původně zadáno jako domácí úkol z pědmětu dějiny umění. Přiznám se, že o novoplatónismu jsem od dob gymnázia, kde jsme měli filosofii jako samostatný předmět, neslyšela, nezavadila o něj, a tedy na něj dávno zapomněla.
Nyní jsem měla dát do souvislosti tuto nauku (rozsáhle pojatý filosofický směr) a výstavbu gotických katedrál. Text, který jsem o tématu sepsala, mě v průběhu svého vzniku natolik vyždímal, že jsem si řekla, že mu to vrátím a umístím ho sem na stránky :) Ba ne, hlavně to dělám z toho důvodu, že mi téma připadá dostatečně zajímavé na to, aby obohatilo více lidí.
Tématem deseti vět je charakteristika novoplatónismu a jeho projevy v architektuře gotických katedrál. Pro zájemce o hlubší studium tématu mohu nabídnout linky na materiály, které jsem při sepisování textu objevila. Pokud se zajímáte o indické myslitelské směry a tantru - ukázka z knihy M. Justa Novoplatonismus a paramádvaita: Srovnávací studie a překlad Spandakáriky je dostupná zde. A pak mohu doporučit zdroje, ze kterých jsem čerpala - např. velmi zajímavou bakalářskou práci na téma Význam gotické katedrály pro středověkého člověka, dostupnou zde. A teď už k samotnému textu:
Novoplatónismus byl – spíše než jen filozofickým směrem – uceleným vzdělávacím systémem své doby, jelikož v sobě zahrnuje vedle platónské filosofie i většinu ostatních směrů antické filosofie, a zároveň mystiku a náboženské myšlenky (i ty původem z Orientu), později také systém metafyziky, etiky, ale také literární teorie, matematiky, fyziky a jiných témat v jednom celku.
Přestože novoplatónismus vznikl koncem 2. stol. a byl rozvíjen do 6. stol., silně ovlivnil středověké myšlení a estetiku středověké Evropy svou představou světělné Jednoty-Boha, nejvyššího a nejčistšího dobra a krásy, od níž vzniká celý svět přetékáním či překypováním ve vrstvách, tzv. emanací.
Hlavní představitel novoplatónismu, Plótinos, tvrdil, že pouze správně interpretuje Platónovy myšlenky, ale spíše lze říci, že sloučil Platónovu filozofii s mystikou Aristotelovou a za hlavní prvek celé koncepce, odlišující ji od původních Platónových myšlenek, lze považovat symbolizující a syntetizující pohled na svět, neumožňující rozpory, tj. že vše jednotlivé je bez rozporů stupňovitě odvozováno z jediného prazákladu, do něhož se to posléze navrací.
Novoplatónismus se tedy od Platónovy filosofie liší v absenci kritického přístupu, přesto pro myslitele mnoha dalších staletí byla novoplatónská interpretace vnímána jako autentická Platónova filosofie, a dokonce ještě ani v renesanci se mezi Platónem a novoplatónismem nerozlišovalo.
Způsob, jakým Plótinos pojal svět, tedy jako stvořený Bohem a zároveň veskrze Bohem prostoupený a překypující božskou přítomností, díky které byl stvořen, se stal základním rysem celé křesťanské filosofie.
Velmi důležitým pro vznik a rozvoj křesťanského myšlení ve všech jeho důsledcích byl Aurelius Augustinus, známý jako sv. Augustin, v jehož spisech se střetávají dvě filosofie, estetiky, historické etapy: Převzal estetické zásady antických myslitelů a přetvořil je do podoby odpovídající ideálům středověku.
Další významnou osobností pokračující v novoplatónismu a určující středověkou estetiku a umění středověkých gotických chrámů byl původem syrský myslitel dnes nazývaný Pseudo – Dionýsios Areopagita[1].
Pseudo – Dionýsios Areopagita shrnul dosavadní křesťanskou filozofii a vytvořil jednotný myšlenkový koncept středověké křesťanské mystiky[2], založený na čistě transcendentálních a bezzkušenostních předpokladech, který až do příchodu novověku nebyl překonán.
Bůh je zde definován jako ústřední princip veškerých mystických úvah, jako nevyslovitelné a nepopsatelné absolutní dobro, dokonalost a krása (o které lze říct pouze to, čím není), krásu, která pro něj byla stejně jako pro Platóna zároveň i dobrem, definitivně ztotožnil s Bohem, a po Plótínově vzoru pracoval s představou emanace, kde maximálně zdůraznil motiv světla, Boha se světlem ztotožnil a označil je za jedno.
Tento výklad byl zásadní pro stavbu katedrál – byl pramenem tzv. světelné teorie, jak ji pro svůj účel přizpůsobil (nejen) opat Suger při přestavbě katedrály St. Denis.
[1] Jako autor textů, původně připisovaných prvnímu aténskému biskupovi Dionýsiovi Areopagitovi z 1. stol., byl až v 19. stol. uznán blíže neznámý myslitel z konce 5. stol. Kvůli ztotožnění se zmíněným biskupem je nyní tento neznámý autor označován jako Pseudo – Dionýsios či Pseudo – Areopagita.
[2] Středověká civilizace je s mystikou jeden celek a podle těchto ideálů také duše pocházejí od Boha, ale oddělily se v procesu vyzařování a ztratily něco z krystalické božskosti, proto je smyslem života opětovné sjednocení s Bohem. Mystika není vírou ani poznáním, zakládá se na tajemném vnitřním nazírání člověka, jenž se cítí vzhledem ke světu a jeho tajemným zákonitostem bezmocný, jelikož víra je odevzdanost v cosi vyššího a nevýslovného a jednání je krokem do nekonečného neznáma. Mystika je důvodem, proč je středověké umění plné symbolů a alegorií, odkazujícícmu k vyššímu řádu světa, který zůstává člověku skryt.
