☼LadyKopřivA☼

Níže si můžete počíst v ukázce z mojí chystané knížky. Je žánru fantasy, konkrétně dobrodružné – takříkajíc oddechové čtení. Je ještě nutno provést korektury části textu a připojit pár pasáží navíc, a pak už bude možné přesedlat na ryze praktickou část tohoto procesu.

☼LK☼

*

Mlha se rozpouštěla jen neochotně. Stával se z ní řídký ranní opar, který dával tušit obrysy skal a osamělých stromů.
Krajina, kterou putovali, byla pustá, uzamčená do sebe. Srázy plné sutě, odhalená hlinitá zem, lesy řídké. Dny se krátily, často pofukoval chladný vítr z vysočiny, šustil v listí, vyprovázel rorýsy odlétající za teplem. Žádné vsi ani pole, nikde se nemodralo jezero, zkrátka oči se neměly v tom syrovém kraji čeho zachytit.
Jen bílý závoj teď zjemňoval hrubost kamení ve vyschlých korytech a na dně sesuvů.
Náhle promluvil čaroděj.
„Budu rád, až přijedeme k řece. Nelíbí se mi tenhle kraj. Jakoby ho svíral nějaký chlad.“
„Hory ho svírají. Až se mlha rozplyne, uvidíme je zas, tam na jihu.“
„Jsou na mapě?“
„Jen načrtnuté,“ zabručel Norven. Vytáhl kožku s mapou a podal mu ji.
„Řekl bych, že jsme možná dva dny cesty od řeky,“ řekl Zevir. „Je tu naznačené nějaké sídlo bez jména.“
Podal Norvenovi mapu zpět, ten ale vzápětí zpomalil koně. Upřeně hleděl vpravo od nich dolů po svahu.
Opar řídnul a otevíral se výhled na vysoké úbočí protějšího kopce.
Trůnilo tam podivné město.
Podíval se na Zevira a ten jen pokrčil rameny.
Beze slova tak pobídli koně a sjeli na dno údolí pod kopcem. Neviděli doposud žádná pole, ani pastviny. Nyní potkávali chatrče z hlíny se slaměnými střechami a spláclé zemnice. Krajina docela vystoupila z oparu a odhalila údolí i kaskádu hradeb. Vpravdě mocné, okrouhlé zdivo chránilo parkánovou hradbu, nad ní se však tyčily ještě další hradby s baštami, a teprve za nimi se dalo tušit vlastní osídlení.
Po obou stranách města svítila vyklučená místa, osázená boudami, které se zdálky jevily jako štěrk. Jak se přibližovali, pronikl jim do plic štiplavý dým. Naplňoval okolí města a vycházel z komínů několika staveb, rozmístěných na okraji výmlatů. Nikde nepotkali ani živáčka.
„Co myslíš?“ zeptal se Zevir.
„Nemám ponětí,“ odtušil Norven. „Vjedem tam?“
„Coby ne.“
Po kamenité cestě, která působila dojmem, že končí dvě zatáčky od města přímo v divočině, dojeli až do těsné blízkosti obrovských hradeb. Vítala je ohromná dvoukřídlá kovaná brána, která tvořila vstup do obloukové chodby v hradební zdi. Na konci průchodu pak bylo znát druhou stejnou bránu, rovněž otevřenou. Ve stínu průchodu se pohybovaly postavy.
Norven v nich na první pohled rozeznal strážné, halasně je pozdravil. Jel teď o půl délky vpředu.
Vojáci jim poněkud zaraženě odpověděli.
„Co vás sem přivádí?“ zeptal se nevraživě velitel. Mluvil s narpockým přízvukem.
„Jsme na dlouhé cestě a rádi bychom si odpočali ve vašem městě,“ řekl Zevir. „Máme namířeno k řece,“ dodal, když zahlédl mrak pochybnosti v jeho tváři.
„Tudy k řece?“ podivoval se, jakoby na tom bylo něco zvláštního, a posunul si helmici dál do týla. „Odkudpak jedete?“
„Z Narpoku,“ řekl pohotově Norven, nechtěl totiž opět zabřednout do nějakého dalšího nedorozumění. Voják si je měřil nerudným pohledem a škrábal se na ježaté bradě. „Zvláštní, nikdy jsem vás tam neviděl. Nicméně,“ řekl pak, „Behapoa vás vítá.“
Odstoupili jim z cesty a oba muži mohli projet první branou.
Norven ještě pozastavil koně a vzhlédnul na obloukovou klenbu průchodu.
„Úžasné opevnění, takové jsem ještě neviděl. Je ho zapotřebí v pustině, což?“
„To kvůli horalům z jihu,“ broukl voják.
„Doporučíš nám nějaký hostinec, pane?“
„U Růže, tam se ti bude líbit. Rovně až ke studni na nádvoří, pak dvakrát doprava. Není to daleko,“ dodal a jeho pohled krátce padl na korunu v kroužku vtištěnou do kůže sedla. „Teď už si ale musím hledět svých povinností,“ řekl, obrátil se a odešel, dál si jich nikdo nevšímal. Projeli druhou bránou na denní světlo, přejeli parkán, podjeli druhé hradby, kde byli také strážní. Když se dostali přes třetí ohrazení, vzduch se trochu pročistil od kouře.
„Divné město,“ řekl Zevir polohlasem do klapotu kopyt, když se ubírali po hrubě dlážděné liduprázdné ulici směrem ke studni.
„Jo, divné.“
Domy okolo byly dřevěné, prosté, v oknech měly napnuty blány. Nikde žádné obchody, ba ani jediná slepice si tu nevykračovala.
„Z čeho jsou živi?“ žasnul čaroděj.
„Netuším. Třeba to vyzvíme v hostinci.“
Zdálo se, že otazníky kolem podivné pevnosti v pustině Norvena zaujaly. Zevir nahlas ocenil, jak se vyptal velitele u brány.
„Myslím ale, že nám lhal,“ dodal.
„Určitě. Proč by lidé z hor útočili na město? Když navíc nemá kolem jediné pole?“ řekl Norven.
„Ledaže je tam hranice nějaké cizí země.“
„To se mi nezdá. Kvetl by tu obchod, to znamená dobré cesty, na nich vsi. A pak, kdo by měl z takovéhle díry prospěch? Náklady na obléhání a pak i na udržení by se vracely jen s bídou.“
„Máš pravdu. Ale můžeme se zvečera vypravit na hradby a rozhlédnout se, zda v dálce nebude vidět světla.“
Norven souhlasně pokýval hlavou.
Dojeli k hostinci U Růže. Byl to velký dřevěný dům se střechou z modrolesklé břidlice a s okny ozdobenými okenicemi, před vchodem dokonce stály nádoby, ve kterých kvetly zlatičky. Vypadal přívětivě.
Když vešli dovnitř, nikdo z bavících se hostů jim nevěnoval větší pozornost. Usedli ke stolu při zdi, kde planul olejový kahan, a sedla složili pod lavici.
Osazenstvo putyky tvořili převážně muži, byli snědí s tvářemi ošlehanými větrem, na hlavách šedivé klobouky z tuhé látky. Při snídani halasili, smáli se a kouřili ruličky listí. Daleko víc než měšťany připomínali najatou námezdní sílu.
K nově příchozím přišla šenkýřka ve vyrudlé sukni se zlatou výšivkou, opásaná zástěrou. Šněrovaná vesta zdůrazňovala její postavu. Byla to pohledná, statná žena, pihovatá, s pršecím nosem a se světlými vlasy spletenými do dvou copů. Na krku se jí jemně třpytil drobný zlatý řetízek, který se o kousek níže ztrácel na mohutných ňadrech.
„Co si dátě?“ zeptala se hned a rázně ometla hadrem stůl. Než mohli promluvit, pokračovala: „Pivo nebo vino, ke jedlu máme brutku,“ mávla rukou směrem k ohni, kde se otáčelo na rožni několik kýt.
„Pivo a pořádný kus té – brutky. U brány nám poradili dobře,“ řekl Zevir.
„Gweč! Priněs sem pánům pivo!“ houkla na obtloustlého mládence u pípy. „Páni jedou zdaleka, hm?“
„Opravdu zdaleka. A ty jsi zdejší, skvělá paní? Nejsi snad také z Narpoku, že si tak rozumíme?“ optal se čaroděj, ač věděl, co mu odpoví.
„I kdež, ja sam sa tu narodila.“
Mladík postavil na stůl dvě putýnky piva a odkvačil. Zavolala za ním: „Ešče brutku, Gweči, prosjem.“
„Vedeš pěknou hospodu,“ pokračoval Zevir.
„Děkujem,“ pronesla a v rozpacích nepatrně rozvlnila sukni.
„Potřebovali bychom někde složit hlavu, chceme si tu ve městě pár dní odpočinout.“
„Možete být u nás, máme volneje jizby,“ nabídla jim hned.
„To jsme moc rádi,“ řekl zas Zevir a obdaroval ji širokým úsměvem.
„A kdepak je hospodář?“ začal doposud mlčící Norven. „Nechá tě tu samotnou dřít?“
„Ach ten,“ posmutněla trochu, opřela se o kraj bytelné sosnové lavice a malou chvilku sledovala pohledem tlouštíka, jak roznáší putýnky u vzdálenějších stolů. „Nje... Ale to nje vaše věc,“ uťala rychle a zabodla do Norvena pronikavý pohled modrých očí. „Vyptávátě sa takhle každeho?“
„Kdepak,“ usmál se na ni zas Zevir a zdálo se, že si ji tím opět naklonil. „Odpusť, jestli jsme použili nevhodných slov.“
„I kdež,“ vzdychla a mnula cíp zástěry. „Hospoda je moja, sestra zdědila dom. Gweč, to je její synek, chce sa tu naučiť řemeslu, ale je spíše na to jedlo,“ zasmála se tiše. Pak se zarazila, proč jim to vlastně říká, a změřila si je trochu s obavou. „Kdě je Narpok, odkavad jste?“
„Daleko na jihozápadě. Já jsem Zevir,“ zabředal do spleti slov čaroděj, ale zdálo se, že na šenkýřku to má omamný účinek.
„Ilna,“ nechala si od něj políbit ruku.
Norven se jí také představil, ale dál pak seděl tiše a byl zvědavý, jestli jim nakonec sdělí něco bližšího o tomhle místě. K tomu potřebovali získat si její důvěru.
„Proč jste přijeli do Behapoje?“ zeptala se udiveně.
„Máme namířeno k velké řece, skvělá paní. Jsem mastičkář a rád bych uplatnil své umění i tam. Takže… cestuji za obchodem.“
„Ach tak.“
„U brány nám o tomhle městě nic neřekli, nemají čas se vybavovat s kdekým,“ ušklíbl se trochu; šenkýřka učinila gesto, jako by ho chtěla chlácholit, její dlaň se ale zastavila dvě pídě od Zevirovy paže.
„Netušili, jak vzácné hosty to k nám slunce nesje,“ pípla a stáhla se zpět.
„Pověz, kde berete pšenici, když jsme kolem dokola neviděli jediné pole? Z čeho jen žijete?“
Došlo na lámání chleba, pomyslil si Norven a pousmál se pod vousy.
„Vješ, kupujeme ju. Vozeju nám mnohé, pivo, maso, každé novolunie přijížděju karavany.“
To Zevira zaskočilo.
„Cože? Behapoa je tak bohatá, že může všechno jídlo kupovat?“ když zpozoroval, že se trochu zakabonila, zase se usmál. „Takové věci v Narpoku nejsou k vidění!“
Na plných rtech jí zahrál letmý uvolněný úsměv.
„Mužští, co tu seděju, povšechni tu těží cín, za ten pak kupujeme, vješ?“
Gweč před ně položil na stůl dva okříny s pečení. Šenkýřka toho využila, popřála jim dobré chuti a odběhla.
Norven vložil do úst sousto.
„Tady kdyby lidi chodili po hlavě a tvrdili, že je to obvyklé, vůbec bych se tomu nedivil. Každý tu lže jako když tiskne,“ mumlal. „Sakra, je připálená. Neumí s tím ani točit, bloud jeden,“ pozoroval okamžik popuzeně Gweče, jak se zas proplétá mezi stoly, pak se opět věnoval jídlu.
„Kupovat za cín pšenici, pivo a prasata pro takhle velké město... Pche, je to čím dál divnější,“ přikyvoval Zevir. Pak se ohlédl přes rameno. „Kam jen zmizela?“
„Počkej, snad za námi ještě přijde. Mimochodem, jak tě napadl mastičkář?“
„Není to až taková lež, ne? Můžeme říkat, že jsi moje ozbrojená eskorta, historka je to věrohodná a s Narpokem jsi přišel už ty u brány, pokud vím.“ 
Norven zvolna pokýval hlavou.
„Jo. Neleží tak daleko, abychom vzbouzeli přílišný zájem. Vždyť i ten strážný je nejspíš odtamtud. Ale moc cizinců sem nepáchne, natož z našich končin. Kdyby po nás někdo pásl, nesmíme mu to usnadňovat.“
„Poslední náš krajan, co tudy projížděl, byl nejspíš tvůrce tvé mapy,“ pokračoval Zevir v tichém rozhovoru. „Tohle město tehdy bylo pravděpodobně jen bezvýznamnou tvrzí, jinak by tam jistě zapsal jeho jméno.“
Bojovník opět přisvědčil.
„Ten šmírák u brány si všiml vojenské značky na mém sedle,“ řekl čaroději polohlasem, „snad se nic nedovtípí.“
Zevir soustředěně žvýkal tuhé maso a přemýšlel.
„Nevím, jestli má o symbolech sybhanské armády ponětí. Ale musíme tomu tady přijít na kloub. Zajímají mě ty budovy, ze kterých jde dým. Nikdo mě nepřesvědčí, že jsou to pece na tavení cínu.“
„Jo. Až tady skončíme s tím škvarkem, půjdem tam.“

S blížící se zimou se stmívalo časně, a tak se již odpoledne vypravili k odlehlejší části vnitřních hradeb ve saze najít zadní bránu. Vyšlo ale najevo, že skrz opevnění zřejmě vede jen ta cesta, po které přijeli. Nepokládali za vhodné dát se znovu tamtudy, i když hlídka se od rána jistě už vystřídala; raději se vydali podél zdi na průzkum. Objevili stupně vedoucí na cimbuří, po kterých také vylezli. 
Když stanuli na vrcholu, rozevřel se před nimi kraj jako démonická tvář – divoký a nepřístupný.
Zdvihal se ostrý studený vítr a opíral se do nich, bral jim slova od úst. Hnal přes město oblaka štiplavého kouře, mával s hadry a bouchal okenicemi. Hnědý hrubý kámen zdí hluboko dole vytvářel mozaiky.
Hradby byly neskutečně vysoké.
Kdesi napravo od nich za lemem vnějšího opevnění bila do očí vykácená planina o rozloze jen málo menší, než čítalo samo město. Nuzné chatrče nalepené po okraji výmlatu se ničím nevymykaly, ale tři budovy, z nichž vycházel dým, byly zvláštní. Zdi měly totiž z šedivé žuly, která evidentně nebyla součástí zdejšího podloží – kameny musely být dovezené. Zdálo se, jako kdyby kouř stoupal přímo ze střech, ale při podrobnějším pohledu vyšlo najevo, že z nich vedou komíny, nízké a velmi široké.
„To rozhodně nejsou pece,“ křikl Norven do hukotu větru.
„Něco mi připomínají, ale nemůžu si vzpomenout, co,“ děl Zevir.
Tu spatřili malou postavičku, jak opustila jednu z chatrčí a nejspíš s pochodní v ruce se rozběhla k dýmající budově. Před ní se zastavila, ale jen na moment, a pak vklouzla dovnitř.
„Co to nesl? Oheň?“
„Vypadá to tak!“ ozval se Norven.
Z komína oné budovy se vyvalil obrovský oblak kouře, zprvu byl modrý, pak se rozplýval v šedé chuchvalce hnané vichrem.
A vtom se odehrálo ještě něco zajímavého. Z budovy vystoupily dvě nebo tři postavy, obezřetně se zastavily, a pak vyrazily zpět k chatrči. V rukou nesly podivné velké nástroje, podobné ohromným zhaslým pochodním.
Ještě chvíli čekali na hradbách, ale nic dalšího nezahlédli.
Rychle se šeřilo, ale široko daleko nebylo vidět v dálce žádná světla.
Studený vítr bodal do tváří a stále nabíral sil. Zdálo se po zvuku, že lidé dole bední okna.
Zevir se obrátil čelem k městu, osvětlenému sporými pochodněmi v ulicích.
„Podívej, citadela!“ ukázal na druhé náměstí.
Norven kývl, pak ale spatřil dva strážné, jak obcházejí cimbuří. Byli ještě daleko.
„Polez dolů, nebo budou problémy!“ popadl čaroděje za předloktí a táhl ho ke schodům. Když byli v polovině stupňů, dostali se do závětří.
„Norvene, něco mě napadlo,“ řekl Zevir, pak se zastavil a podíval se vzhůru. Strážní už byli blízko, procházeli po cimbuří nad nimi, ale nezdálo se, že by je cokoli znepokojilo. Čaroděj pokračoval dolů a dohnal Norvena. „Tohle město přece musí mít nějakého správce. Určitě bydlí v té citadele.“
„Hm. A co?“
„Mohli bychom se tam vetřít.“
„Jak to chceš provést?“
„Mám takový plán. Zajdu si pro něco k Růži, kdyby ses zatím mohl jít podívat, jak je ta budova hlídaná.“
Sestoupili ze schodů a vyšli na ulici.
„To poslední, co bychom mohli potřebovat,“ pokračoval Zevir, „je příliš mnoho obhroublých strážných.“
„Zní to skoro, jako by ses tu chtěl zmocnit vlády,“ uchechtl se Norven. Na první křižovatce Zevirovi mávl po vojensku a vypravil se směrem k citadele. 

*