II. Tipy do zahrady: Rostliny na suchá místa - KEŘE
A máme tu druhý díl rostlin na suchá místa, tentokrát o keřích. Co se týče stanoviště, platí pro ně totéž, co bylo zmíněno u bylin. A ani tento seznam není vyčerpávající, přináší pouze pár zíkladních tipů, čím osadit místa s nedostatkem srážek.
Nutno poznamenat, že mnohé zde zmíněné rostliny jsou zprvu keři a po mnoha letech vyrostou natolik, že bychom je už zařadili mezi stromy. Tak se to ale s keři má dost často a od toho je tu taky zahradník, aby svým občasným zásahem držel keře ve velikosti příhodné pro danou zahradu.
Při výsadbě nezapomínejme na základní dávku živin pro dobrý start na novém stanovišti. Také platí, že větší sazeničky bývají odolnější, ale i tak je aspoň v prvním roce musíme v době sucha zalévat, aby dobře zakořenily. Ideální pro výsadbu je jaro a podzim. Přestože u sazenic v květináčích je období výsadby o hodně delší, než u prostokořenných, v letních vedrech se sázet moc nevyplatí.
II. KEŘE
Tamaryšek koncem jara krásně kvete. Ve středomoří roste poblíž pláží podobně jako u nás vrby u rybníka. Není náročný na půdu a dokáže vzdorovat mrazu. Snáší řez, z jeho květů si po jejich usušení můžete připravit i čaj. Doporučuji zasadit ho u něčeho, o co se může v budoucnu opřít, nebo k čemu ho budete moci přivázat, jinak má příliš rozložitý vzrůst a těžké větve by se mohly i lámat třeba pod tíhou sněhu.
2. Janovec metlatý – Cytisus scoparius
U nás ho v přírodě můžete potkat na kraji lesa či u lesních cest a na světlinách. Po většinu roku vypadá nenápadně, opravdu připomíná zelenou metlu, ale v květnu krásně rozkvétá. Kromě klasické zlatě kvetoucí varianty existují i bíle kvetoucí, dvoubarvé či karmínové. Miluje kyselou půdu, takže pokud máte na zahradě jinou zeminu, zasaďte ho do substrátu pro rododendrony a často mu přisypávejte ke kořenům rašelinu (pozor – neupravenou; rašelina se prodává též odkyselená, a ta se v tomhle případě nehodí). Na malé zahrádce ho lze pěstovat i ve větší nádobě, kterou je ale v zimě nutné dobře chránit před mrazem. Ve výsadbě se hodí k jehličnanům, ke kameným zídkám či na zpěvnění svahů. Čaj z květů si raději nevařte, ač dříve se tak připravoval. Janovec je celkem jedovatý, nejjedovatější jsou jeho semena, která dozrávají v tmavých chlupatých luscích.
3. Červený rybíz – Ribes rubrum
Úplně obyčejný rybíz je v dněšních moderních zahradách dosti opomíjenou rostlinou. Možná za to můžou babičky, které kdysi nutily vnoučata k nudnému sběru bobulí? Těžko říct, ale každopádně rybíz dlouhodobému suchu docela dobře odolává a nemusí se vůbec pěstovat jen v plodinové zahradě pěkně v řádcích. Zpestří různorodou výsadbu keřů či trvalek svými plody, které dlouho vydrží na keři, a pokud je nesezobou lidští obyvatelé zahrady, jistě je ocení místní kos i špačci. Nezapomeňte rybíz každoročně přihnojovat, jinak mu příliš brzy opadají listy. To sice rostlinu nezničí, ale ubere jí to na estetické přitažlivosti. Listy můžete ale sbírat – spolu s listím ostružin, malin a jahod vytvoří příjemnou čajovou směs. Listy rybízu milují i některé druhy housenek (pilatka a spol.) – pokud se vám na keřích objeví v létě významný žír, neuchylujte se k chemii, ale půdu pod keřem na podzim rozrušte motykou a mělce proryjte.
Keřík rybízu obsypaný plody vypadá krásně v zahradě venkovského typu, obklopen kopretinami, řimbabou, šalvějí a dalšími lučními květinami.
4. Rakytník řešetlákový – Hippophae rhamnoides
Nenáročný keř, ideální pro příkré jižní svahy, snese sucho a na slunci se mu vyloženě daří. Má rád vápnité půdy. Pokud ho chceme pěstovat pro plody, je nutno pořídit k samičím sazenicím i jednu rostlinku samčí a přisadit ji na návětrnou stranu. Rakytník se časem rozrůstá do výšky i do šířky, navíc pouští i výhonky z kořenů v okolí, šíří se tak podobně, jako škumpa nebo hlošina, o kterých bude řeč v příštím díle tohoto miniseriálu. Není proto naškodu, zvláště v malých zahrádkách, vysadit ho do místa, které předem vyhradíme obrubníkem, anebo do nádoby. Výhodou rakytníku je jeho velká mrazuvzdornost. Rakytník – a nemluvíme teď o užitkové části zahrady – může vytvořit zajímavé seskupení s keři hlohyně šarlatové (Pyracantha coccinea) pyšnící se záplavou oranžových a žlutých bobulí tolik milovaných zahradním ptactvem.
U tohoto hesla nemohu nezmínit nezapomenutelný pohled, jaký se mi naskytl kdysi cestou do Loipersdorfu, a totiž výhled na plantáže úhledných nízkých stromků černého bezu se silným kmenem a rozložitou korunou. Nezaměnitelné bílé květy byly už jen třešničkou na dortu.
Výhod bezu je mnoho – vydrží sucho, dá se krásně tvarovat řezem, sazenici můžeme s trochou šikovnosti pořídit u polní cesty a má léčivé květy a plody, z kterých se dá vyrobit množství kulinářských specialit. Nevýhody má také, především to, že ho velmi často napadají mšice. V okrasné zahradě se zásahu postřikem u něj asi nevyhneme, pokud nemáme trpělivost odlovovat po celé zahradě slunéčka a přenášet je na bezový keř, i když tahle metoda je poměrně účinná (ano, hádáte správně – je to opět moje vlastní zkušenost, ale bylo to o nervy). Každý musí zvážit, zda se zrovna do jeho koncepce zahrady bez hodí. Na každý pád doporučuji udržovat keř řezem nízko, abychom jako zahradníci měli o mšicích přeheld.
6. Ibišek syrský – Hibiscus syriacus
Ibišky patří do čeledi slézovitých, velkou oblibu měly v Egyptě, kte byl uctíván ve spojitosti s posvátným ptákem ibisem. Ibis je původně egyptsky hib – odtud latinské Hibiscus. Ibis je řecký překlad slova hib a odtud název ibišek.
Ibišky jsou domovem ve Střední Asii, Indii a Číně, některé i v Austrálii. Tento tip do zahrady věnujeme ibišku syrskému, nepleťme si jej s ibiškem súdánským, to je jednoletý keř s rudými květy, které se sklízí na čaj (karkade) nebo se připravují kandované, a také dužnaté plody se zpracovávají na marmeládu. Mnohé internotové zdroje tyto rostliny zaměňují.
Ibišek syrský se vytrvalý, po výsadbě je k chladu poněkud choulostivější a je lépe ho na zimu zakrýt chvojím, jak je ale starší, už je plně mrazuvzdorný. Kvete velikými barevnými květy bezmála po celé léto, má rád slunné stanoviště a propustné suché půdy. Je náročnější na živiny a v chudých půdách je dobré ho přihnojovat. Starší ibišky mají bujný růst a dobře snáší řez. Nesnáší přemokření půdy a místa, kudy dlohodobě fičí studené severní vichry, ideální je pro něj chráněné suché a slunné stanoviště třeba u zahradní zídky. Kultivary vyšlechtěné v nepřeberné pestrosti květů nabízejí možnost hravě kombinovat barvy – několik různě kvetoucích ibišků vysazených pospolu tak udělá spoustu parády po celé léto.
7. Růže svraskalá – Rosa rugosa
Starý druh, dovezený do Evropy v polovině 19. století. Je velmi nenáročná na péči a netrpí chorobami, které obvykle postihují šlechtěné růže. Její dojem asi nejlépe vystihuje sousloví „nedbale elegantní“. Keř je maximálně 1,5 m vysoký a roste i na suchých půdách – jedině vápenaté a podmáčené půdy mu nesvědčí. Růže svraskalé růstávaly kolm chalup ve venkovských zahradách a i dnes mají ve výsadbách svoje místo, zpevňují kraje cest, využívají se jako pokryvné rostliny v parcích, do nižších živých plotů a podobně. Plodem jsou baňaté (někdy trochu splácnuté), až 4 cm velké šípky, které se dají jíst a zpracovávat na marmeládu, jen je nutno vyndat střed s osinatými semeny. Šípky lze také sušit – dobře usušený plod růže svrskalé si uchová červenou bravu a po zmačknutí praskne. Květy krásně voní. Jsou k dostání kultivary s růžovými a purpurovými, vzácněji i s bílými květy, takže je možné je sladit s ostatní výsadbou v zahradě.
